Světlo a smrt... 

Když v práci pozoruji své klienty, jak se staví k tématu smrti, se kterou se již mnohokrát osobně setkali, včetně odejití svých nejbližších, maminek, tatínků babiček a dědečků, manželů a manželek, někdy i svých potomků, nemohu se ubránit pocitu, že jsou jí odevzdaní. Někteří se smrti nebojí, jiní si ji dokonce přejí, nechtějí už bez svých blízkých dál žít... V rozhovorech o smrti se snažím zjišťovat, jak klient žil svůj život, jak ho vnímá, co se (ho) změnilo, co si splnil a co by si přál. Důležité je nezlehčovat toto téma, nevylučovat ho z reality stylem: " Ale prosím Vás, Vy tady ještě budete dlouho! " Třeba to není pravda, třeba se ten člověk opravdu bojí a potřebuje si s někým o svých obavách popovídat, potřebuje přece někomu sdělit, co by si přál, až tady nebude a nebude moci už rozhodovat. Co bude dál, s jeho rodinou, jeho vzpomínkou, jeho místem odpočinku, atd...

Ptám se i na duchovní úrovni svých klientů, jestli věří, že po smrti je čeká další život, setkání se svými rodinami a kamarády, kteří na ně, kdesi na krásném místě, čekají. 

Řešíme často i téma smrti, která zasáhla život mého klienta a vzala mu všechny naděje a touhu žít jakkoliv dál. Většinou se setkávám se ženami, které přesto, že mají svoje děti a vnoučata, po smrti milovaného muže stáhnou se do sebe a nic už není důležité, neřeší peníze, nechtějí chodit mezi ostatní lidi, přestanou o sebe dbát. Tyto ženy jsou pod neustálým tlakem smutku a často pláčou, tenhle stav trvá roky, dlouhé roky denodenního trápení, klientky mají svůj stereotypní režim, nechtějí z něj vybočovat... Mou úlohou je samozřejmě pochopení a respektování tohoto faktu. 

Osvědčilo se mi ale o tomto "tabu" mluvit, nepředstírat, že "to" není, dokonce téma plně otevřít, například rozhovorem o mládí, o jejich seznámení, dovolenkových časech, jak spolu budovali svůj dům, projít si staré fotoalbumy se zasunutými vzpomínkami, oživit mysl vším tím krásným, co spolu prožili a měli. I to je světlo. Cítit toho, co schází, jak je nekonečně naší součástí, přece celý společný život žil se mnou až do konce, měl mě po svém boku. Jako rituál je úžasné rozsvítit světýlko, třeba dobře chráněnou svíčku, kterou když se zapaluje, zahrne klient vzkazy svým milovaným. Rozsvítit světýlko za tu lásku, za tu péči, pro vzpomínku krásnou. Na cestu a pro zahřátí. Často se dušičce uleví, prožije, co potřebuje, řekne to do plamínku, který je jako dóm, přímý světelný kanál do nebes.

Setkávám se také s tím, že někteří klienti nejsou schopni své drahé pochovat, jejich urny jsou pořád v jejich domě a ani nepřemýšlejí, že by to někdy bylo jinak. Je to jen jejich volba, osobně si ale myslím, že lpěním a držením přespřílišného smutku dušičkám také mnoho neprospívá, často se nemohou odpoutat a jít tam, kam by měly. Jenže jak jim tohle říct, jak přitom neranit...  

Nejlepším učitelem je naše Matka Příroda. Vždyť nám to denně ukazuje a zrcadlí. Stačí vnímat nejen očima... Rozpovídám se, jak to vidím já... 

Jako malá jsem milovala léto a zimu, jistě chápete, období plné zajímavých sportů a dobrodružství, dny byly od rána naplněné zážitky. Jaro a podzim, tahle období už méně, přece jen, byl to takový přechod mezi tím nejlepším, nebylo ani horko, ani sníh. Nuda... S postupem let se mi to celé otočilo. Miluju podzim a ještě víc jaro. Podzim je jako to stáří. Je nádherně barevný, plný zkušeností, sálá z něj hřejivé teplo, jako náruč babiččina, pokora, smíření a i slunce je tak nějak zlatější, hutnější. Celá příroda se zahalí do toho nejkrásnějšho kabátu a září, ukazje nám plody svého žiovota... A pak začne pomalu sklánět svou hlavu, jako herec, co se klaní světu. V poklidu začne shazovat listy, vše připravuje na velký odpoočinek. A ten přichází se zimou. Zima všechno přikryje a nechá vydechnout... Jak trefné, že? Jako v tom našem životě. Přichází období, kdy není po zelené ani památky, natož po žlutých, červených, modrých a fialových kvítečkách, rozpukajících stromů a hemžení se zpívajících ptáčků, kteří jakoby oslavovali každou minutu našich dní, zralá červená jablíčka a zelený šťavnatý hrášek... Je jen tma a je ticho, chlad a smutné chvíle nostalgie... 

Ale pak najednou... Zase se všechno kolem nás probouzí a je a žije si svým životem, učí se zkušenostmi, i chybami, lekcemi, barvami si všechno hreje a znovu a znovu a Ty najednou potkáváš lidi, které máš pocit, že znáš celý život.... Je to snad náhoda? Tohle všechno? 

Nikdy neříkám babičkám: "To bude dobrý!" Třeba nebude, třeba se s tím smutkem nedá žít... Ale dokud mohu být, tak jsem. Jenom jsem. A snažím se svítit a být u babičky blízko, aby se její duše zahřála...

Aby se na chvíli, třeba jen usmála.... :)