Světlo a smrt... Když v práci pozoruji své klienty, jak se staví k tématu smrti, se kterou se již mnohokrát osobně setkali, včetně odejití svých nejbližších, maminek, tatínků babiček a dědečků, manželů a manželek, někdy i svých potomků, nemohu se ubránit pocitu, že jsou jí odevzdaní. Někteří se smrti nebojí, jiní si ji dokonce přejí, nechtějí už bez svých blízkých dál žít... V rozhovorech o smrti se snažím zjišťovat, jak klient žil svůj život, jak ho vnímá, co se (ho) změnilo, co si splnil a co by si přál. Důležité je nezlehčovat toto téma, nevylučovat ho z reality stylem: " Ale prosím Vás, Vy tady ještě budete dlouho! " Třeba to není pravda, třeba se ten člověk opravdu bojí a potřebuje si s někým o svých obavách popovídat, potřebuje přece někomu sdělit, co by si přál, až tady nebude a nebude moci už rozhodovat. Co bude dál, s jeho rodinou, jeho vzpomínkou, jeho místem odpočinku, atd... Ptám se i na duchovní úrovni svých klientů, jestli věří, že po smrti je čeká další